|
Mantry II. a
ďalšie Savita kompozície pre jogový tréning
Ivo Sedláček
Po CD-čku Mantry II sa pripravuje ďalší
opus vo forme Savita mantier.. Je to vyvážený komplet pôsobivých
mantier, ktoré oslovia poslucháča cez jeho vnem energie.
Klasické indické mantry sppievané Ivom Sedláčkom a ďalšími
spevákmi podporovaným u časti mantier zborom a bubnami Kamila
Holuba sú produktom vyzretého úsilia o vernosť k sanskritskému
originálu a pôsobivosti na úrovni energetickej. Na CD sú mantry
dynamizujúce aj ukľudňujúce vo veľmi dobrom hudobnom spracovaní.
Vypočujte si celú ponuku Savita hudby
a mantier na www.savitayoga.com
a www.savitamusic.com .
Objednať si ich môžte aj cez
http://www.spj.saj.sk/?Aktivity
gmt
The Healing - a
trip to infinity
2CD, Universal Music/Roiva, 1999, k.č.564 476-2
7 housliček
Se zajímavou kompilací přichází holandské vydavatelství
Universal music. Na “výletu do nekonečna” nás na tomto
dvojalbu provází šestatřicet skladeb v podání pětatřiceti
interpretů, které (až na několik jasných vyjímek) spojuje
známá imaginární vlajka “new age”. Vybrané skladby
pocházejí z rozmezí posledních osmnácti let a přes
různorodost autorských jmen je album velmi kompaktní stylově i
zvukově. Převažují zde př edevším
průzračné písničky obestřené velmi dovedně a sladce
načechraným klávesovým oparem a zarámované do precizní
samplované rytmiky. Promlouvají k nám hlasy andělské
s příležitostnými vstupy indiánů či asketických mnichů,
nebeské chóry, lkající housle, cella
a šalmaje, zkrátka nezůstanou ani mořský příboj, zurčení
potůčku, ptačí drobotina i občasné poryvy rozevlátých větrů
(přidržujte si čapku). Objevují se tu jména velmi známá -
Vangelis, Yanni, Chris Hinze, Enigma (Dead Can Dance se sem
dostali asi nějakým
omylem) - i autoři ve všeobecném povědomí o něco méně
exponovaní.
Neočekávejme dech beroucí hudební mystéria, ale třeba
jako stylová hudba pro noblesní new age party nebo příjemně
strávený podvečer ve dvou to nemá chybu.
Ivo Sedláček
Ravi Shankar:
Chants of India
10 housliček
Říká se, že s věkem člověk zraje. Hluboké
vyznání, které Ravi Shankar promítl do tohoto alba vydaného
v roce 1997 (produkovaného Georgem Harrisonem), je toho přímým
důkazem. Je to totiž vyznání prosté, dokonalé a úchvatné.
Slavný hudebník a virtuóz se na sklonku své oslnivé celoživotní
umělecké cesty pokorně a s láskou obrací ke svým
nejniternějším inspiračním pramenům: k mystickému a
duchovnímu dědictví Indie. Jeho živou součástí jsou od
nepaměti mantry, modlitby a in spirované
duchovní texty a právě to tvoří jádro této nahrávky.
Můžeme se potěšit poslechem známých tradičních manter
(Gájatrí, Mahámrtjundžája, Šánti mantry a mnohé další),
které zde zaznívají ve své křišťálově čisté původní
podobě, často ještě obohacené a prohloubené nesmírně
citlivou hudební nadstavbou. Kromě manter zde Shankar zařadil i
své původní kompozice (využívající též evropské hudební
nástroje), které dokonale dotvářejí ducha a náladu této
vyjímečné nahrávky.
Málo naplat - Ravi Shankar je veliký
hudebník a je to znát v každém okamžiku alba, které je
jednou velkou meditací, dotekem srdce i přehlídkou vyjímečného
hudebního citu.
Ivo Sedláček
Robert Gass &
On Wings of Song: Om Namah Shivaya - Hara Hara
Spring Hill Music, 1992, k.č. SHM 6 001
10 housliček
A ještě jednou mantry. Že by se nedaly krásně a působivě
zpodobnit i našimi “západními” hudebními přístupy ? To
se ví, že ano. Vždyť forma sama o sobě je jen nástrojem. Co
je skutečně důležité je muzikantský vkus a cit, otevřené
srdce a aspoň malý dotek “nebeské” inspirace. Pokud se toto
vše spojí, všechny formální hranice přestávají být důležité.
Milým příkladem takového spojení může být právě tato
nahrávka přinášející melodii, která se pro mnohé stala již
téměř “kultovní”. Čtyřicet minut titulního “Óm namah
Šivája” je prostoupeno jemnou pohodou a zářící
atmosférou. Prostá, ale přitom velmi originální melodie
v čistém a oduševnělém podání dvacetičlenného sboru
“On Wings of Song” je příjemně a decentně doprovázena
kytarou a elektrickými varhánkami,
chvíli pluje v jednohlasu a chvíli se zase rozvětvuje do
bohatých harmonií. V tomto duchu navazuje i následující
dvacetiminutové “Hara Hara Gurudéva” obohacené ještě o
malou instrumentální předehru.
Ti, kterým třeba úpravy Henryho Marshalla připadají příliš
plytké a málo citlivé (pardon), možná právě tady najdou to,
co hledají.
Ivo Sedláček
TERRY OLDFIELD -
SPIRIT OF INDIA
(CD, New World Music/Roiva, 1996, k.č. NWCD
426)
hodnocení: 7 housliček
Tvorba Terryho Oldfielda patří většinou k těm světlejším
momentům syntezátorové ”new age” hudby. Bratr známého
Mika Oldfielda a zpěvačky Sally Oldfieldové sice před námi
neotevírá nějaká závratná hudební mystéria, ale jeho
hudba bývá vkusná, příjemná a může nás zaujmout řadou
zajímavých nápadů, aranží
i nálad.
Hudba alba ”Duch Indie” plyne v tématickém a duchovním
souladu s titulní ilustrací na obalu: zářící Tádž
Mahal a muž v turbanu. A tak postupně slyšíme vše, co
vskutku nemůže chybět: autentický indický zpěv, mantry,
samplovaný sitár, tabla, flétny i zvuky vzdouvajících se vod
a větrů. Vše velmi umně zasazeno do místy sférických,
místy rytmických pasáží syntezátorů, které
svými idylickými harmonickými postupy a melodiemi tvoří
opěrnou a spojovací linku všech pěti skladeb alba.
”Měsíční světlo na lotosu” nebo ”O lásce, která
sladce prodlévá” ... Jistě se najdou chvíle, kdy toto příjemné
album může potěšit.
Ivo
Sedláček
TERRY OLDFIELD -
SPIRIT OF TIBET
(CD, New World Music/Roiva, 1994,k.č. NWCD 257)
hodnocení: 7 housliček
Ve své hude bně-cestopisné
sérii tentokrát Terry Oldfield zavítal do náhorních plošin
Tibetu. Je pravděpodobné, že krásná a průzračná ústřední
melodie tohoto alba neunikne ani tomu nejméně pozornému
posluchači - během padesáti minut se totiž (s vyjímkou několika
kratších
dramatičtějších vsuvek) v podstatě stále znovu a znovu
opakuje. Nejprve ji slyšíme v podání andělského sopránu, po
chvíli ji přebírá dětský sbor, pak se jí ujmou hřejivé
zvuky pastýřských fléten, pozadu nezůstanou ani virtuální
smyčce a trouby, pak zase
andělský soprán ... Díky nápaditě začleněným (ale nikoliv
překvapujícím) pestrým hudebním oblohám a zvukovým kořením
je však tento pokrm docela příjemně stravitelný. A tak se
kolem nekonečného příběhu hlavní melodie bohatě proplétají
útržky zpěvů tibetského
lámy, ozývá se bučení jaka i hlasy dalších tajemných
živočichů, ťukání na tibetské mísy, zvuky zvonců, gongů
a zvonečků a zapomenout nesmíme ani na ony neodmyslitelné
divoké větry, které pro nás Terry Oldfied ze svého
kouzelného koše co chvíli s chutí vypouští
...
Jemná pohoda a osvěžující zvuková lázeň - pocity, kterým
při poslechu tohoto alba možná neodoláme.
Ivo
Sedláček
HARIPRASAD
CHAURASIA - KRISHNA´S FLUTE
(CD, Oreade Music/Roiva, 1996, k.č.ORW 5264-2)
hodnocení: 10 housliček
Kdo
si myslí, že s pěti tóny se nějaké velké zázraky dělat
nedají, měl by si asi poslechnout toto album. Na něm totiž
Hariprasad Chaurasia celých pětapadesát minut rozvíjí rágu Bhúpali,
která je tvořena pouze pěti tóny, s nimiž ještě navíc
není zdaleka možné pohrávat si jen tak. Jsou totiž spolu
(jako v případě každé rágy) velmi hluboce propojeny
v nespočtu jemných a přesně daných souvislostí a teprve
jejich naplněním se může pozvolna rozzářit skutečná duše
rágy.
Hariprasad Chaurasia není jen nedostižným mistrem bambusové
flétny, ale zároveň i velikým mistrem hudební imaginace.
Sledovat nevyčerpatelný proud jeho inspirace, s níž v každém
okamžiku stále nově a nově vytváří a kombinuje melodie a
jemné hudební fráze, je skutečný požitek.
Plně to platí i v případě tohoto alba, které je
záznamem živého koncertu v Amsterdamu. Průzračná a
láskyplná nálada rágy Bhúpali
je zde zpodobněna na pozadí klasické formy aláp - džor -
džhala. Hariprasad Chaurasia před námi nejprve tón po
tónu rágu velmi pozvolna rozvíjí a expanduje
(aláp),
poté přidává prvek jemné rytmické pulsace (džor),
která postupně graduje až do bleskurychlých virtuózních
kaskád v samotném závěru (džhala). Tabla se přidávají
až na konci alba, kde v Chaurasiově nenapodobitelném
podání zaznívají variace na bengálskou lidovou píseň.
Ivo Sedláček
(Regena 1997)
Dnes se ještě na chvíli zastavíme nad diskem, který hned
zaujme už svým krásně uměřeným modrobílým obalem -
“Dancing
Rain (Tančící déšť)”
Patrika Pelaucha (vydalo
nakladatelství Kingdom Praha).
Kdo by snad hledal rafinované a promyšlené harmonie,
rytmické složitosti či bravurní pianistickou techniku v
klavírních seancích Patrika Pelaucha, tohoto malého “nezbedy”
ve vodách naší “tiché” akustické hudby, asi by tu mnoho
nepochodil. Pokud by ale přece jen ještě aspoň malou
chviličku naslouchal, možná by v těchto spontánních
klavírních sprškách a obrazech postupně mohl objevit a pocítit
něco trošičku jiného, něco, čeho se nám zase občas nemusí
dostávat z hudby mnoha těch, kteří výše zmíněnými c tnostmi
bohatě oplývají.
Tóny si tu zasněně běhají z jednoho konce klaviatury na
druhý (a někdy třeba jen na černých klapkách), chvíli se
spojují do klokotavých proudů a peřejí, chvíli se zase
nadlouho rozplývají ve vlastních ozvěnách.
A najednou jakoby se
kolem nás i v nás pomalu rozhostilo takové milé, zářící
ticho, místy občas až trochu posvátné (vždyť je to také
celé nahráno v kostele). A nic tu pohodu nenaruší, všechno se
jen dál a dál pozvolna přelévá.
A ten krásný, neslyšitelný akord se stále více a
více rozeznívá za všemi těmi křišťálově bublajícími
tóny Patrikových kláves (občas i bílých). To vše v “dešti,
který tančí - a jak ho zastavit ?”
Ivo Sedláček
Hudební recenze
babuljak,
korb, valenta - "setkání"
(Dotek 12/97)
Po svém
prvním sólovém albu “Muž s batohem” k nám Karel Babuljak
přichází se svým druhým opusem nazvaným “Setkání”.
Potkává se na něm s bubeníkem Antonínem Korbem a hráčem na
fidulu a Panovu flétnu Milošem Valentou.
My, kteří jsme se rádi nechávali hladit slunečnou a
radostnou hudbou “Muže s batohem”, jsme možná tajně očekávali
další pokračování této příjemné idylky. Hudba na tomto
albu však před námi otevírá přece jen malinko jiné obzory,
krajiny a nálady. Jako bychom se z průzračných a nedohledných
hladin a sf ér
pozvolna přesunuli do světa sevřenějších a intenzivněji
pulzujicích tvarů, myšlenek i zvuků. Hudba je více
expresivní, místy i dynamičtější a ponechává velký
prostor fantazii posluchače. Zvláště pokud si při poslechu
otevře připojenou brožurku s velice pěknými,
téměř “zenovými” verši a “kaligrafiemi” (tato sbírečka
by se určitě krásně vyjímala i samostatně) a nechá se unášet
ozvěnou slov, hudby i plujících obrázků ...
Oproti prvnímu albu se rozšířil instrumentář, přibylo
bubnů, bubínků, chřestítek i nástrojů zvonivých,
rozeznívá se tu fidula, Panova flétna, didžeridu i violoncello
a samozřejmě neodmyslitelná Karlova citera. Často využívaným
prvkem je tu i zvuk moderní bicí soupravy. Antonín Korb ji
rozeznívá velice nápaditě a citlivě, ale přesto se chvíl emi
nemohu zbavit dojmu, že zvuky “přírodnějších” bubínků
by se s celkovou náladou kamarádily možná přece jen o něco
důvěrněji. Zvláštní, syrový, místy až jitřící zvuk
fiduly Miloše Valenty se nejlépe uplatnil v sugestivních “Květech
hor”.
Album je opět požehnaně dlouhé (téměř sedmdesát minut).
Jeho první polovina se však svou zajímavou hudební kresbou,
barevnými náladami i promyšlenými detaily zdá být přece jen
o poznání kompaktnější a vytříbenější než polovina druhá.
Čím blíže ke konci, jako by se tvůrč í
kuchyně už spokojovala se stále větším podílem “vody” a
hudba se už místy rozvíjí spíše v rovině nezávazného a
neutrálního “jammování” bez zřejmějších obrysů.
Přesto je však toto album jako celek bezesporu příjemným,
tvůrčím a inspirujícím zavlněním ve vodách hudby, která
nenaplňuje vychozené šablony, hledá a zve nás k výletům do
krajů bez hranic. A to je směr, kterým se vždycky stojí za to
vydat.
(Lotosy nechávám kvést na louce ...)
Ivo
Sedláček
Zastavenie s hudbou:
J.S.
Bach: Goldbergoy variace
Nahrávka, nad kterou se zastavíme dnes, obsahuje hudbu, jejíž
nedohledné hlubiny bychom asi jen těžko dokázali nějak
změřit - Bachovy Goldbergovy variace
v
mimořádně inspirujícím podání Keitha Jarreta (vydalo ECM
Records).
Bachova hudba nás asi nikdy nepřestane
fascinovat svou absolutní dokonalostí, krásou a závratnou
inspirací každého svého okamžiku.
Goldbergovy variace
z roku 1742 patří k vrcholům Bachovy cembalové tvorby.
Úvodní árie tu postupně prochází třiceti variacemi,
třiceti oslnivými proměnami, v nichž všechno je stále jiné
a překvapivě nové a přece pořád vychází z jednoho
jediného tématu, které se po tom všem na konci opět objeví
ve své původní nezměněné podobě.
Keith Jarret, který se se stejným brilantním nadhledem
pohybuje ve sféře jazzu i světě vlastních spontánních
improvizací, zhmotňuje Bachovu hudbu s velkou pokorou, plnou
jiskřivého ponoření i živoucího doteku srdce. (Toto vše nám
může občas citelně chybět v nahrávkách některých až příliš
zasloužilých umělkyň).
Znovu a znovu můžeme naslouchat této úžasné hudbě a být
si při tom stále méně jisti, jestli opravdu pochází z tohoto
světa ...
Ivo Sedláček
Nahrávka, která určitě potěší každého ,
kdo se do ní jen trochu zaposlouchá:
sólové CD Karla Babuljaka “Muž
s batohem”
(vydalo nakladatelství Sound and
Silence).
Karla Babuljaka známe jednak jako klávesového hráče ve
stylu “reggae” a též jako člena skupiny Relaxace. Na tomto
albu se nám však představuje v docela jiné a mile překvapující
podobě. Oživuje tu klarinet, bubínky, makovice, kalimbu a především
své příjemně sférické citery. A ještě nám k tomu občas
zazpívá.
A je to album požehnaně dlouhé, nabízí nám přes sedmdesát
minut hudby. Ale od první do poslední chvíle, které jsou od
sebe odděleny devíti skladbami, tu na nás štědře dýchá to,
čeho asi nemůže být nikdy dost - radostná a uklidňující
pohoda, okouzlení zvuky, tóny, ťukáním i mile poťouchlými
popěvky v jazyce neznámém. A pak ná s
to najednou odvane do nedohledných vod s přelévajícími se
vlnami zasněných citer, chvílemi trošku nostalgických a
chvílemi zase někam do daleka plujících. To vše okořeněno
sprškou roztomilých hudebních nápadů, které nenudí.
Až se na vás bude všechno mračit, pusťte si to. A za
chviličku určitě odněkud vykoukne aspoň malinké sluníčko
...
|
|